My Healthy Moment

Jaká byla má prázdninová praxe

Prázdninová praxe by měla být v průběhu studia každého studenta něco, čeho se opravdu nemůže dočkat. Pokud tomu tak není, nejspíš studuje něco, co ho nezajímá a zbytečně tak marní své drahocenné dny. Tohle já o sobě v žádném případě říci nemohu. Po celém týdnu mám totiž energie na rozdávání, hlavu plnou nových informací a takovou radost, že bych si celou praxi dala klidně ještě pětkrát!

Když jsem zhruba před měsícem a půl pobíhala po městě s cárem papíru s tučně napsaným: SMLOUVA, a marně sháněla někoho, kdo se mě dobrovolně na týden praxe ujme (abych objasnila situaci, má zubařka se nevím z jakého důvodu rozhodla, že já bych ji nejspíš svým koukáním z rožku ordinace překážela), byla jsem opravdu na pokraji svých sil. Představa, že bych totiž měla vpadnout do cizí ordinace a volat na lékaře: „Vemte si mě prosím, něco dobrého Vám na oplátku upeču“ mi úplně po chuti nebyla. A to jsem opravdu komunikativní člověk.
Naštěstí mám báječnou babičku, s ještě báječnější známou, která si mé zoufalé naříkání vyposlechla a s obrovským úsměvem na tváři pomačkaný kus papíru podepsala. A tak to bylo stvrzeno. V druhém červencovém týdnu jsem se na 5 dní stala šťastným praktikantem.

První den jsem nezačala úplně tak, jak jsem si původně představovala. Věděla jsem, že paní doktorka, s kterou jsem smlouvu podepsala a jejíž tvář se mi vryla do paměti, byla ten den mimo a mým úkolem tak bylo trefit dveře do ordinace jiné zubařky.
Což o to, dveře jsem trefila! Dokonce jsem i hezky pozdravila sestřičku, která zrovna něco zamyšleně psala do karet – teda… aspoň jsem si myslela, že se jedná o sestřičku.

Takže když jsem své zastupující paní doktorce řekla: „Paní doktorka tu ještě není?“, vysloužila jsem si podivené zamračení a poněkud ostrou odpověď: „Paní doktorka dnes ani nepřijde, proto jste přece tady u mě!“
Nejsem si jistá, jestli mé nevinné a opravdu omylné uražení pochopila a hrdě ho zahrála do autu, nebo se ji jen honilo hlavou, jaké inteligentní pako to zas vyfasovala – tak jak tak se z ní nakonec stal někdo, o jehož profesi (teď už je to sranda, můj kyselý výraz před tím tak úplně vtipný nebyl:D) bych se už v životě neodvážila ani v nejmenším pochybovat a zároveň někdo, ke komu jsem se opravdu těšila každé ráno. Díky této paní doktorce, a to mohu opravdu, ale opravdu upřímně říci, jsem zažila naprosto báječný týden.

Pokud budete vy sami někoho hledat a nenecháte to na poslední chvíli jako já, doporučuji se porozhlédnout po někom mladém. A to opravdu nemyslím nijak zle.
Paní doktorka, která si mě celý týden hýčkala totiž přesně věděla, co mě zajímá, co máme ve škole za sebou a co nás naopak ještě čeká. A to je opravdu obrovskou výhodou.

Upřímně ani nevím, co mělo být původně náplní mé praxe. Snad nějaké míchání amalgámu nebo příprava otiskovacích hmot. Co vím ale zcela jistě je, že předepsaného plánu jsme se určitě nedržely a paní doktorka mi tak svou akční a upovídanou povahou zajistila opravdu nezapomenutelné dny.

Je opravdu vzrušující pozorovat otevřená ústa tolika jedinců. Tolik odlišných lidí, a přitom tak malá hrstka těch vzácných s opravdu zdravým chrupem. Za celý týden jsme měli jen jednoho precizního – malého asi pětiletého chlapečka, co neměl jediný problém a s hrdostí nám říkal, jak mu zuby čistí tatínek. Kéž by čistil stejně dobře i on po celý zbytek svého života a k zubaři se stále tak moc těšil.

Co bylo ale ještě více vzrušující (a v první vteřině pokaždé obrovsky stresující) byly momenty, kdy se na mě paní doktorka s ďábelským úsměvem podívala, zavelela a já se s rozklepanýma rukama hnala po rukavicích.

První den mě nechala sušit kořenové kanálky. S pinzetou, krkolomně drženým zrcátkem a oroseným čelem jsem tak hledala tři opravdu prťavé dírky. Našla jsem pokaždé jen dvě. Ta třetí pro mě byla naprostou záhadou.

Vrcholem mého prvního dne byl pán, kterému vypadla korunka a kvůli prázdninovému provozu laboratoře, bylo potřeba zub ihned zbrousit na novou. Jednoduchý postup, který jsme dělali celý letní semestr. Zub se obrousí, otiskne, otisky pošlou do laboratoře a vy máte pro dalších pár dní s pánem vystaráno.

„Už jste otiskovali?“ zeptala se mě paní doktorka a já si s úsměvem vzpomněla na naše poslední praktika, po kterých jsem doma zvesela vyprávěla, jak lituji prvního pacienta, který pocítí mé příšerné otiskování.

„Ano? Tak skvěle, uděláte pánovi otisk protilehlého zubořadí.“ A úsměv mi opět opadl. A ani výrazné a zděšené vrtění hlavou doprava a doleva nejmíň stokrát za sebou, vůbec nepomohlo. Teď jsem za to ráda.
Pán se neudusil, přežil opatrný kontakt mých rukou s jeho neoholenou bradou a celou dobu koukal na mé upřímně rozzářené oči.

Následující den bylo rozhodnuto (aniž bych cokoliv tušila podotýkám), že pondělní zážitek musí být rozhodně překonán nějakým dalším.

Hned první pacient, hned další sušení kanálků. A opět ve stejném duchu. Dva ze tří.

Co bylo ale mnohem zajímavější byl moment, kdy paní doktorka odvrtala jedné milé slečně kaz na horní šestce, podala mi zrcátko, já ho opět krkolomně uchopila a precizní díru se snažila vypozorovat.

„Vidíte ji?“
Opatrně jsem přikývla.

„Skvěle, tak tuto díru teď zaplníte amalgámem!“

Nevím, jestli se v ten moment dalo do pohybu více mé srdce nebo žaludek, co začal hrát hru na svíranou, ale vím, že pro mé nervy to zrovna dvakrát příjemné nebylo.

Ale zvládla jsem to. A dokonce i slečna, která, jak se později ukázalo, byla vyděšená jen a pouze z mého bledého výrazu.
Další meta pokořena.

Amalgámem jsem od té doby již plnila poměrně často – a s mnohem větší jistotou. A co víc, obrovským entuziasmem.

Do pořádného kontaktu s celým chrupem jsem se dostala den předposlední. Paní pila očividně moc ráda kávu, a tak měla poměrně pigmentované zoubky.

„Tady mladá paní doktorka Vám to krásně vyčistí, ano?“
Neodporovala jsem. Občas jsem sice tvrdými kozími chlupy nekontrolovatelně sjížděla paní spíše po bradě než po korunkách zubů, což mě nutilo přemýšlet, zda-li to byla opravdu správná volba, ale nakonec musím říct, že jsme byly obě s výsledkem jakž takž spokojené.

Na svůj poslední den jsem se upřímně moc netěšila. Práce v ordinaci a komunikace s pacienty mi natolik přirostla k srdci, že se mi celé ráno hlavou honilo jen to, jak bude návrat k plastové hlavě nudný a nezáživný. Žádné oslintané prsty, žádný kmitající jazyk a žádný strach o pacientovo zdraví.

Tyto myšlenky mi ale paní doktorka dokázala opravdu dokonale zahnat z hlavy pryč a znovu naopak navodila tu příjemně nepříjemnou stresující atmosféru. Nevěřila jsem, že z mého posledního dne vyseká opravdové maximum.

„Paní má kaz na pětce dole. Vezměte si rukavice, odvrtáte jí ho!“

Následoval vteřinový infarkt. Kazy jsme naposledy vrtali v zimě – a mně najednou začalo vyděšeně šrotovat hlavou, kolik typů vrtáčků máme, jak hluboká by díra měla být a co všechno můžu a nemůžu zbabrat.
Nejmíň pětkrát jsem nad kazem zamyšleně stála a nastavovala si světlo. Nejmíň desetkrát pak zkoušela, jestli opravdu teče voda a já zub nespálím.
A začala jsem vrtat. Tempem šneka. Polomrtvého šneka.

Víte co Vám umělé zuby neprozradí? Že jakmile se provrtáte k jejich zkažené části, dost možná to bude smrdět. Hodně smrdět. (Čistěte si ty zuby prosím, ať ušetříte ty zubaře:D)

Vteřinový infarkt číslo dvě. Důsledné poupravení roušky.

Celý proces trval pěkně dlouhou dobu, dokonce jsem pak vrtající žezlo předala opět paní doktorce, aby práci dokončila. Hlad byl až moc velký na to, abychom se tam všechny tři dobrovolně drželi další desítky minut. Plnění přenechala opět mně samotné.

Odvrtáno, zaplněno. Se snad nejširším úsměvem.

Domů jsem po celém týdnu odcházela upřímně šťastná.
Ten pocit, kdy víte, že Vás ta práce opravdu baví, že Vás naplňuje a chcete ji dělat celý život – ten je prostě k nezaplacení!

MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT

8 komentářů

  1. Odpovědět

    Therr

    Září 17, 2017

    Ahoj,
    páni, tak to ti první praxe závidím 😀 Já takové štěstí neměla a prvně jsem vrtala až letos ve 4. ročníku – hrůza co? 🙂 Přeji ti plno další skvělé praxe a paní doktorku si hlídej 😀 Druhou takovou už nenajdeš 🙂 (Vím, o čem mluvím. Konečně jsem po praxích strávených koukáním z rohu místnosti na pacienta také našla jednu takto úžasnou doktorku a po tom, co mě nechala dělat mé první endo v životě, jsem se rozhodla, že se mě už nezbaví 😀 )

    • Odpovědět

      Alžběta Rohová

      Září 17, 2017

      Páni, ve čtvrťáku? :O Můžu se zeptat na jaké škole studuješ?:) Ale dobře,že jsi jednu takovou taky nakonec našla!:)..A ano! paní doktorce jsem hned říkala, že se za ní další rok rozhodně stavím znovu! 😀 Tak doufám, že mi nikam neuteče!

      • Odpovědět

        Therr

        Září 19, 2017

        V Olomouci ne 🙂 Vzhledem k tomu, že jsem se nevyjadřovala o škole příliš pozitivně, tak to veřejně raději psát nebudu 😀 U nás jsou doktoři lepší než CIA a já mám před státnicemi 😀
        Nesmí 🙂 Věř mi, že takováhle praxe tě bude posouvat mnohem rychleji, než škola kdy dokáže.. A kurzy samozřejmě 🙂

  2. Odpovědět

    Tasty

    Červenec 16, 2017

    Taky jsem si vždy praxe užívala 😀 Hlavně na střední. Pamatuji si větu: „Slečno, už jste někdy zašívala ránu?“ -> „Tak to zašijte a hlavně rychle, ať se nevzbudí“ 😀 A pak když po mě chtěli, abych čistila zuby a já jim řekla, že u toho omdlívám, tak mi stejně vrazili do ruky ultrazvuk na čistění do ruky s tím, že si to prostě zkusím a kdyžtak odejdu 😀 Neexistovalo žádné, že si to nezkusím 😀

  3. Odpovědět

    Marika

    Červenec 14, 2017

    Moc jsem si tenhle clanek uzila☺Doufam, ze to take budu moci nekdy zazit. Ted nastupuju na gympl a doufam, ze se pak dostanu take na medicinu. Uz se docela nemuzu dockat, ale to uceni noo…
    Jinak moc peknej blog a super recepty❤

  4. Odpovědět

    Lucia

    Červenec 14, 2017

    Uzasny blog a to nemam s tymto odborom vobec nic spolocne ani som o tom nepremyslala, no uplne som to prezivala s tebou! 😀 paradaa 😀

  5. Odpovědět

    Katka

    Červenec 14, 2017

    Ach, pevne rozmýšľam o zubnom lekárstve a milujem keď pridáš článok, práve o tvojej škole. Tento sa ti neskutočne podaril. Som šťastná s tebou, že ťa prax nesklamala a že si sa uistila,že je to to, čo ťa bude napĺňať. Mám takú jednu otázku, neodrádzala ťa nikdy krv, ťahanie zubov, či sa na to dá postupne zvyknúť ? ❤

    • Odpovědět

      Alžběta Rohová

      Červenec 14, 2017

      Hrozně moc děkuji!! ♥ Upřímně musím říct, že krev jako taková mi nikdy moc nevadila. Ale myslím si, že jakmile tu práci vykonáváš ty, tak se na to právě vůbec nesoustředíš stejným stylem jako někdo, kdo ten výkon třeba pozoruje!:) Stejné je to pak s vrtáním. Ten zvuk mi dřív – jako pacientovi docela vadil, když ale vrtám já sama, soustředím se vyloženě na tu práci a nad ničím jiným nepřemýšlím!:) Takže se toho určitě neboj, zvykneš si!:)

OKOMENTOVAT