Jaký byl můj druhák na zubech – první část

„Jakmile zvládnete anču, máte klid. No vážně! Nic není tak hrozný. Vlastně už jste prakticky vyhráli.“

Tak nějak takto zněla ta slova. Ta slova, která mi po zkoušce z anatomie probíhala hlavou poměrně často. Cítila jsem se volná a až nadlidsky připravená studiu zubařiny obětovat úplné maximum. Jak by také ne. Po anatomii se ve Vaší hlavě střídá řada pocitů. Ať už jde o pocit odhodlání. Pocit motivace. Nebo jen čistého štěstí.

Jednoduše najednou víte, že jste se vydali správnou cestou.
A pak.
Pak přijde druhák.

Nástup do druháku se s tím miminkovským prváckým nedá vůbec srovnat. Téměř nic Vám na škole není cizí, obecně se necítíte jako úplní junioři a co je vůbec nejlepší – můžete pozorovat zmatené a rozhozené prváky, jak po skupinkách posedávají s Čihákem v bufetu a snaží se pochytit první latinská slova. V ten moment Vám totiž pokaždé hlavou proletí něco ve smyslu: „Ha. Nechtěl/a bych. Nikdy víc!“

Zimní semestr

Je docela zvláštní, že si musím prohlédnout starý rozvrh, abych měla alespoň malé povědomí o tom, jaké předměty jsem v zimě vlastně absolvovala. Letní zkouškové mi snad úplně vymazalo paměť. Nicméně si za to můžu sama. Anebo ne tak docela?

Když Vám totiž všichni z vyšších ročníků tvrdí, že je druhák hrozně „easy“, ale zapomenou podotknout, že není „easy“ na tolik, abyste si zahráli na kolegy z lehčích vysokých škol a všechny zkoušky si naklepali tak rychle za sebou, až nebudu vědět ani čí jste, tak je dost možné, že se z Vás na pár týdnů stane cosi, připomínající trosku na kokainu. Ale o tom zase později.

Teď zpátky k zimě.

A třeba rovnou k histologii.

Víte, že k Vám bývám nadmíru otevřená a upřímná (až občas přemýšlím, kdy se spálím. Ale to je holt problém nás blogerů obecně:D) a tak v tom budu zatím nadále pokračovat. Přece jen, proč bych si měla hrát na vzornou studentku se samýma áčkama, když vím, že bych Vám s takovou ani neměla pořádně o čem psát! 😀

Do histologie jsem za celý semestr nehnula prstem. A celé to začalo již první hodinou, kdy jsem se společensky unavená (myunhealthymoment :D:D) posadila do zadní lavice a s nadhledem ignorovala poznámky svých spolužáků o tom, že budeme zkoušeni.

„Hm. Jasně. Komu by se chtělo zkoušet hned první hodinu…“ proběhlo mi hlavou těsně před tím, než jsem někde z dálky u tabule zaslechla své příjmení a otázku na vývoj žaberních oblouků. Občas bych Vám přála vidět můj nechápavý připitomělý výraz, když se mě někdo zeptá na něco, co slyším poprvé v životě.

A tak jsem tam se svým křivým úsměvem seděla, očima hledala odpovědi na slova, která jsem nikdy dřív ani nezaslechla a těšila se z prvního druháckýho Fka. Jak líp začít první týden semestru. No vážně! 😀

Abych si napravila karmu, přivstala jsem si druhý týden na přednášku. Se svou výraznou barvou vlasů a rudou rtěnkou se posadila do druhé řady (přece si nebudu sedat do první, no ne!:D:D) a jak úplný blbeček přikyvovala na každou větu, aniž bych ve skutečnosti vnímala jediné slovo. No jo. Já a přednášky.

A tak jsem tam půl hodiny, co se přednášelo o vývojových vadách oblasti hlavy a krku hrála neskutečný přikyvující tyátr a čekala, kdy se vyhlásí pauza na protažení a já se budu moci vyčerpaně odkutálet zpátky domů.

To bylo naposledy, co jsem na přednášce byla. A očividně jsem nebyla jediná.

Na cvika z histologie jsem v podstatě chodila odpočívat. V zadních lavicích máte totiž dostatek prostoru na projíždění memeček napříč celým internetem, plánování dovolené v Londýně se spolužákem a nebo jen postování na Instagram. Vzorná studentka. To říkám pořád.

Za celý semestr se psal jeden jediný test. Stres Vám pak ale dostatečně kompenzovalo zkoušení na začátku každé hodiny na zubařský vývoj z probrané přednášky. Takže žádné strachy. Stresovat se trochu budete. A pak zase o něco víc v závěru semestru.

Podmínkou pro získání zápočtu je totiž schopnost poznat a popsat histologické preparáty v mikroskopu. Dám Vám dobrou radu. Nenechte to učení na poslední den jako já, když jsem si celá vysmáta vyběhla do druhého patra, přiběhla do místnosti s pár mikroskopy a při pohledu na množství lidí, kteří ze sebe prudce hrkali pojmy a názvy preparátů, myslela že mě odvezou. S hlubokým nádechem jsem se tedy posadila k poslednímu volnému mikroskopu mezi neznámými tvářemi z všeobecného lékařství a na procházející světlo položila první preparát. Pot. Zrychlený tep. Zatlačená slza.

Zkusila jsem preparát druhý.

„Může mi někdo říct, jaký je v tom rozdíl? Růžový flek. Všechno je to jenom růžový flek!“ honilo se mi hlavou, mezitím, co jsem od sousedů poslouchala nadšené:
„ach, nojo, krásná arterie, tohle jsou játra, tohle astrocyty, srdečnísvalovinakosternímozekmíchablablabla“

Dvě hodiny jsem nad tím bojovala. Pokud byste se podívali do mých poznámek, našli byste v nich body jako:

  • to je to divný
  • to je to fialový
  • to je to maličký

Vtipné je, že i přesto, že jsem tomu v „mikroskopárně“ věnovala jeden den (aha?! Pozor! Teď si vzpomínám, že jsem tam byla jednou ještě někdy na začátku! Ale společensky unavená a asi na 15 minut, takže to počítat úplně nemůžeme :D), zvládla jsem to na A.
Nebudu Vám tu vypisovat, jestli to byla na přípravě úplně čistá hra, to už záleží na tom, jak moc v mé znalosti věříte/nevěříte, důležité ale je, že jsem to měla z krku.

Mimo tuto praktickou část, jsem si pro získání zápočtu také musela opravit již zmiňované Fko ze začátku semestru.
Víte, normální rozumný člověk, by se to naučil tak, aby věděl, že to zvládne a bude mít klid. Já – já se to naučila stylem „rychle na to kouknu a půjdu za klukama do Vertiga,“ a tak se stalo, že jsem tam v ten osudný den seděla před tabulí a snažila se vzpomenout, jak že to vlastně celé bylo.

„Kdy chcete jít ke zkoušce?“ zeptal se mě po chvíli sledování mého připitomělého výrazu pan T.
První týden v lednu.
„Ále, ani se neptejte. Až někdy v půlce února asi. Chci se na to pořádně naučit.“ Prohlásila jsem zcela přesvědčivě a s tak tak opraveným Fkem se šla zpátky věnovat své obvyklé činnosti v zadní lavici.

Zkouška z histologie není žádná velká sláva. První pokus je ve formě testu, který je vytvořený (a hlavně hodnocený!) takovým stylem, že pomalu začínáte pochybovat o tom, jestli bylo dobře, že jste tu anatomii v prváku vlastně udělali. Mě ale například opět jen utvrdil v tom, že jsem tak moc ráda na zubech, a ne na všeobecném lékařství. Často se mě ptáte na rozdíly v těchto dvou oborech. Tak tady jeden obrovský rozdíl máte. Úspěšnost na prvním pokusu z histologie na zubním? Dejme tomu cca 90%. Úspěšnost na všeu? Tak 20? A možná i méně. Je to šílené, ale je to tak.

Zkoušku z histologie jsem si zapsala na 8.ledna. Problém nastal ve chvíli, kdy jsem si otevřela diář s chutí celé učení naplánovat a místo toho si uvědomila (jak já s oblibou říkám) jaký idiot to vlastně jsem! když jsem si napsala směny do práce na celé Vánoce. A tak mezitím, co si většina mých ostatních spolužáků užila na Štědrý den chvilku volna, já vstala v pět ráno a drtila se arterie a lymfu.

Když pak začali svátky a lidé jezdili k rodinám, já vstávala brzo za tmy, abych se mohla alespoň dvě hodinky učit a pak si odpracovala dvanáctku ve fitku. A po práci se znovu utíkala učit. A ráno nanovo. Celý týden. Až pak přišel Silvestr a já rezignovaně odjela za kamarády na byt a rozhodla se, že si odpočinu. Výborné Betty. Skvělý nápad. Moc zdravý odpočinek.
Takže určitě chápete, že jsem prvního ledna neudělala vůbec, ale vůbec nic. Jen ležela, testovala biochemický zákony ve smyslu: Když Vás bolí hlava, dejte si třeba pivko – zmírníte tím ten prudký skok mezi pitím a střízlivostí (což mimochodem fakt zabírá, no mimo to je ale taky dost pravděpodobné, že se dostanete zpátky do nálady :D:D) a domů se vrátila pozdě večer.

Naštěstí jsem typ člověka, co se umí kousnout a je schopný do učení vložit, pod nátlakem posledních dnů, naprosté maximum. A tak jsem se opravdu kousla, projela všechny materiály a test napsala za C.

 

Preklinické zubní lékařství 2

Druhý předmět, z kterého mě v zimním semestru čekala zkouška byla preklinika.

Dala jsem si ji asi týden po histologii a ve srovnání s ní, to byl opravdu zlatý ráj. Polovinu věcí totiž znáte z praxe, třetina se neustále opakuje a skoro žádná z otázek zpravidla nemá více než 2 stránky. S výjimkou otiskovacích hmot. Otiskovací hmoty jsou něco, co musíte umět takovým stylem, že jsem se je ještě ani jednou skrz to za ty dva roky studia pořádně nenaučila. Vytáhnout si je u zkoušky, jdu na víno a domů. Proto neuvěřitelně lituji spolužáka, který si je vytáhl na dvou pokusech po sobě a ani jednou to nebylo úplně růžové. No jo. V každém předmětu je nějaký kámen úrazu. Vy už pak musíte jen doufat, že budete mít štěstí a půjde mimo Vás.

Oproti cvikám prekliniky z prváku, mě tato bavila o dost víc. Na fantomech se totiž začínáte učit pracovat s kompozity (bílá výplň) a můžete si tak s celou práci více vyhrát. Jen škoda, že většinou nepoužíváme kompozita přímo v barvě zubu, takže občas celá Vaše práce vypadá poněkud zvláštně. Jednou za mnou dokonce přišel jeden můj oblíbený doktor, podíval se mi přes rameno a prohlásil: „Ježiši Betty, co to je za lopatu.“

„To je moje lopatička, ani na to nekoukej!“ opáčila jsem a s úsměvem se dál věnovala práci. Pravidlo první: braňte svou práci, i když je otřesná.

Vzhledem k tomu, že při aplikaci kompozitní výplně potřebujete absolutní suché pole, učíte se mimo jiné pracovat s touto krásnou modrou blánou, nazývanou Kofferdam. Samotné nasazování není až tak zlé, poněkud rychle se do něj zažijete. Problém spíše nastává v momentě, kdy se Vám kovové spony, co blánu drží, uvolní a vyletí si přes celou fantomárnu na výlet. Klasika.

Preventivní zubní lékařství (kariologie)

Konečně zase trochu praxe. V zimním semestru si ve dvojici se spolužáky budete dělat navzájem pacienty a zubaře, takže se naučíte pracovat se všemi těmi lesklými nástroji, kterých se většina lidí tolik děsí; a krom toho důvěrně poznáte kousací zařízení Vašich společníků.

Kariologie je rozdělená na 2 hlavní části: na dětské a paradontologii (para).

2 týdny chodíte vystresovaně na dětské (no vážně, žádná jiná cvika mi v zimě nepřiváděla takový stres :D), napíšete si často pěkně hnusný test, během jehož opravování házíte po spolužácích zoufalé pohledy a otrávenými gesty naznačujete něco ve smyslu: „nojo, takže dnes jdu domů“ a čekáte na verdikt. Pokud je Vám test uznán, svět se opět stane sluníčkový a vy už se můžete konečně věnovat něčemu, co je pro Vás, jakožto budoucí zubaře důležité. Na spolužácích ale žádné radikální zákroky neprovádíte. Spíše se učíte správně manipulovat se všemi nástroji, provádíte dentální hygienu a učíte se rozeznávat, co jak vypadá a jak to posléze zapsat do dokumentace.

Co se týče té hygieny. Vzpomínám, jak jsem spolužákovi poprvé sondou (taková ta ostrá lesklá věc) nabrala (po domluvě, kdy si ani jeden nevyčistíme zuby, abychom něco viděli!) malé množství zubního plaku a při pohledu na nechutnou bělavou kašičku, která mi pokrývala hrot sondy myslela, že končím. Že v životě ta prasata, co mi přijdou do ordinace ošetřovat nebudu a pokud ano, tak ráno nebudu snídat, aby se mi jídlo nevrátilo zpátky do talíře. Teď se tomu směji. Můj práh nechutnosti se posunul natolik, že jakmile někde na internetu vidím něco, co by mnohým obracelo žaludek naruby, dám si něco dobrého k jídlu a jen obrátím oči v sloup se slovy: „nojo, mňamka.“

Po dvou týdnech na dětském pak pokaždé přišla úleva ve formě para.

Většinou se nic nepsalo, chyběli doktoři, anebo pokud nechyběli, tak se naopak místo nám, druhákům, věnovali pacientům, takže jsme jim stáli za zadky a sledovali, co provádí. Za odměnu. Vážně.

„Ty máš dneska para? Bože, to ti fakt závidím“ ozývalo se klasicky každý týden v šatně.

No jo. Para Vám sice nic moc nedalo, ale taky nic nevzalo, takže. Příjemný každý třetí týden, co si budem povídat!

Pro získání zápočtu jsme museli kromě opravení všech nesplněných testů vytvořit Preventivní program.

Zábava. Na papírku dostanete zadání, na jehož podkladě pak doma připravíte práci, ve které popíšete pacientův problém, předložíte návrh k jeho řešení a celé to doplníte vhodným dotazníkem.
Já měla drobného prcka s erozemi na předních zubech. Celý program jsem dělala klasicky na poslední chvíli, za to s moc hezkými definicemi erozí a s graficky vytuněným dotazníkem. Byla jsem docela spokojená. Teda alespoň do té chvíle, kdy jsme si pak na dětském společně s celou skupinkou program navzájem četli a mně došlo, že sice dotazník a definice mám opravdu moc hezky udělané, ale že jsem zapomněla na hodně zásadní věc, a tou byl návrh k řešení dané situace. Vy z Vás, co mě sledujete už delší dobu však víte, že se ze svých problémů umím zpravidla dobře vykecávat, a tak jsem si celou tu chybějící stránku jednoduše vycucala z prstu. A bylo.

Biochemie a fyziologie

Dávám tyto předměty dohromady záměrně. Jsou totiž dvousemestrální a nebudete jim v zimě věnovat až takovou pozornost. Obzvlášť pak fyziologii. Za celý semestr napíšete jeden test, který si ani nemusíte opravovat, a tak Vás z něj svědomí zrovna dvakrát netíží.

V biochemii se sice testy píší každý týden, ale není to nic hrozného. Stačí, když mrknete na danou látku a doufáte, že bude test lehký. Pokud Vám pak dohromady všechny testy dávají 70 (nebo 75?) % nemusíte se dál o nic starat a máte na konci semestru započteno. Easy peasy.

“Tak. Začneme od začátku: Co je to biochemie..”

Jeden takový test jsem dokonce psala s hodinou spánku a zbytkem vína v krvi po zubařských palačinkách (moc fajn akce!). A hádejte co. Na 10/10. Prostě ještě líp, než když jsem se na ostatní takové testy učila. 😀 😀 já říkám pořád, že na té škole musíte mít víc štěstí než rozumu.

Kamarád teda naopak dodává něco ve smyslu: „To školou se musíš prochlastat“ ..ale myslím, že má varianta je taková umírněnější, no ne! 😀

 

 

A jaký byl letní semestr? O tom zase jindy!

Tak zatím ahoj!

MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT

OKOMENTOVAT