Medici medikům I.

Dvě ráno. S unavenýma očima dopisuju poslední dvě slova, natahuji se pro mobil a zklesle v aplikaci budíku nastavuji číslici pět. Tři hodiny spánku budou muset stačit. Ukládám své unavené tělo do postele, zavírám oči a snažím se z hlavy vypustit všechny ty myšlenky na blížící se zkoušku. Promítám si slova, věty a ač nechci, zarytě se si snažím vzpomenout na poslední odstavec patnácté otázky. Nejde to.
Opět oči otvírám, rozsvěcuji světlo telefonu a hledám papír s číslicí patnáct. Vydechnu. Světlo nechám utichnout, zavírám oči a teprve teď konečně usínám.

Měl jsem přesně 24 hodin abych se naučil na další zkoušku, protože na mě jiný termín nezbyl. Nalil jsem do sebe kafe, energiťák a vyspal se až po zkoušce. – Lukáš

Probouzím se a vzpomínám na sen, který se mi zdál. Sen o tom, jak jsem všechno zvládla a jak dobře mi najednou zase bylo. Dost. Zpátky na zem.
Oblékám tepláky, mikinu, beru skripta a s ještě rozespalýma očima pročítám včerejší otázky. Něco v té hlavě zbylo. Moc toho není, ale něco málo ano. S poslední větou pokládám bezmyšlenkovitě hlavu na polštář, skripty si stíním proti prudkému světlu žárovky a znovu usínám. Probouzím se za hodinu, unavenější než před tím a se vztekem na sebe samu, že jsem si místo učení dovolila zase usnout.

Skolabovala som raz, psychicky aj fyzicky, večer pred anatómiou. Neodhadla som to s časom na prípravu, posledný týždeň sa učila tak 20h denně (do 7 ráno, na 9 budík, po obedě chviľkový spánok). Deň pred skúškou som sa úplne zložila, ani nie tak zo strachu, ako že to prostě tělo nezvládlo. – Katka

Chystám si rychlou snídani, vařím až abnormálně velký hrnek kafe a znovu koukám do papírů. Každé slovo si čtu alespoň třikrát, dokud si opravdu nepřiznám, že se stále nesoustředím. Hlava mě bolí, tělo mám unavené a se slzami v očích píši své nejlepší kamarádce: “už nemůžu..”

Napriek tomu, že som len v 2.ročníku, tak mám za sebou úzkosti, minulý týždeň už bol aj prvý kolaps. – Dia

Stojím přede dvěřmi ústavu a čekám, až se ukáže. Zkouška mu začala teprve před dvěma hodinami, ale mně samotné to připadá jako celá věčnost. Přichází. Mluv. Prosím řekni, že to máš.
“Příště.”
Povzdechnu.
“Kdy už to skončí?” ptá se s vyčerpaným pohledem a já sleduji, jak se mu do hnědých velkých očí derou slzy.

Člověk si ani sám neumí představit, jak je studovat medicínu extrémně náročné na psychiku. Myslím, že je důležité, aby si lidé uvědomili, že neúspěch u zkoušek hned neznamená vyhoření, nebo zklamání osob kolem Vás. Nikdo Vás v tomto nemá právo soudit. Je to jen škola. – Radek

S bušícím srdcem tahám otázky. Levou rukou. Prý to tak jde přímo od srdce. Beru papír, tužku a snažím se si vybavit úvod k první otázce. Cítím jak blednu. Pozoruji ostatní s papírem popsaným k prasknutí a ten svůj, téměř prázdný. Nádech. Výdech. Tohle zvládnu.

Pro mě osobně je vždycky hrozně stresující pozorovat své přemotivované spolužáky. Pokaždé mám totiž pocit, že pokud se nebudu učit tolik jako oni, nezvládnu to. – Anna

Přebírám podepsaný index a odcházím. S obrovskou úlevou a až nepopsatelnou únavou. Příštích několik dní budu jen spát. Zasloužím si to.

Ano. Je to trápení. Ale ten pocit po zkoušce je k nezaplacení. – Veronika

Nejste v tom sami. Nepřestávejte bojovat. 🖤

MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT

OKOMENTOVAT