Smrt si říká.. Anatomie

Anatomie (též nazývaná anča, anatka nebo mrcha proradná) je bezpochyby hrozbou všech začínajících mediků. A nejen jejich. Taktéž budoucích fyzioterapeutů, studentů sportovních škol, či jiných zájemců o vlastní popravu, co s Vámi budou do jisté míry soucítit. Budou Vám tvrdit, že ji mají těžkou. Budou Vám tvrdit, že ji mají ulehčenou jen o malý kousíček. Budete je chtít zabít. A pak hned sebe. A to přesně z 228 důvodů. (jo! počkat. 227 – jedna otázka je tam myslím dvakrát!:)))) hned je na tom světe krásněji, no ne?♥)

Víte, upřímně je opravdu těžké psát o předmětu, který se Vám kompletně vykouří z hlavy hned vteřinu po vykonání zkoušky (anebo jako v mém případě, už někdy v průběhu čekání na zadání:D), ale pokusím se tímto článkem zodpovědět na Vaše nejčastější otázky ohledně učení na zkoušku, průběhu samotné (mé naprosto katastrofické) zkoušky a předmětu jako takovém. Asi to bude dlouhý. Ale až budete někdy v květnu sedět jako tělo bez duše nad třetím dílem Čiháka, rádi si to v rámci prokrastinace přečtete. Věřte mi. Budete si to obhajovat slovy: „Však sbírám informace – to je to stejný, jako bych se učil/a.“

O tom, jak probíhají cvičení v zimním semestru jsem již psala v článku „Jaký byl prvák na zubech – zimní semestr“. Stejným stylem pak prakticky probíhají i v létě.
Dvě hodiny sedíte, koukáte před sebe a v hlavě si neustále opakujete: „Ježíš, tak teď už se ale fakt budu soustředit. Soustředit. Sou – stře – dit. Sou – stře. Sou – jé, venku už svítí sluníčko.“
Ale ne, teď vážně. Anatomie letního semestru je něco neuvěřitelného. Třetí díl Čiháka Vám totiž naservíruje v celé své kráse CNS. Centrální nervový systém. Lahůdka, na kterou Vám vyhradí dejme tomu 2 měsíce. Dva měsíce. Ne ne ne! Žádných dvacet let. Dva měsíce.
Ale aby to nebylo až tak zlé hned od začátku a vy si první hodinu připadali jako opravdoví géniové a v duchu si řekli: „Jaj, to je lehký, nechápu, co na tom všichni mají“ – s úsměvem začnou míchou.

Mícha je fajn. Je to vlastně takový provázek, o kterém se naučíte kde začíná a končí, nezapomenete hrdě zmínit motýlí křídla a že se dělí na nějakou bílou a šedou hmotu. Na první hodinu fakt paráda. Pak to ale přijde. A vy zjistíte, že jsou tam najednou nějaké dráhy (a bowlingové to zrovna nejsou, co si budem), jádra a že je to celý nějak moc komplikovaný.
Ale budete se snažit. Věřte mi. Už jen proto, jak si budete chtít dokázat, že to není tak zlý, jak všichni tvrdí. A že těch jader a drah už přece více být ani nemůže. Ha! Ha ha ha!

Od míchy to najednou začne lítat přes celý mozkový kmen až hluboko do mozku, nezapomenou se zmínit – pro Vás zubaře, neuvěřitelně důležité hlavové nervy a když už to bude tam někde u popisu mozkových plen vypadat, že to máte celé konečně z krku, přijdou samostatné otázky typu nervových drah a Vy jste najednou nesmírně rádi za ty naše Dráhy České, na kterých to byť nejezdí na čas, ale mnohem méně komplikovaně.
Jakmile máte rychlokurz CNS probraný, doklepete ještě smyslové orgány a můžete si začít pomalu kopat hrob. Přiznám se, že já sama se takové oko nebo ucho snad v životě nenaučím. Nechala jsem si ho na konec tehdy, nechala jsem si ho na konec i letos v histologii. Meh. Prostě ne. Obzvlášť ne po něčem takovém, jako je centrál.

Co se týče zápočtu, bude Vám klasicky udělen za bravurní docházku a splněné zápočtové zkoušení. V letním semestru to bylo pro mou skupinu srdíčko a krční komplex.
Prosím Vás, hlavně na to běžte kouknout ať neskončíte jako já, nevezmete srdce do rukou a nebudete si s ním před obličejem zaujatě pootáčet a před hrudí pak přemýšlet, jak teda jako patří.
Vzpomínám, jak jsem dostala za úkol něco na srdci posléze ukázat a nenapadlo mě nic jiného, než vzít svůj hbitý prstík a strčit ho do nějaké díry se slovy: „tam!“
Jako jo, paní doktorka mi sice to Éčko (nebo dokonce Déčko?) dala, ale měla jsem pocit, že vedle toho srdce v mých rukou se pak objeví ještě jedno – to mé vlastní, přímo někde v půli krku.

Zkoušku z anatomie jsem si zapsala na sedmého června. Původně jsem si ji chtěla dát dokonce ještě o týden dřív, ale protože jsem se z toho nechtěla úplně pos*at (stejně se stalo) dala jsem si sedm dní k dobru.
Učit jsem se pak začala přesně šestého května (vytáhla jsem si na to kvůli Vám i starý diář, nebojte nemám takovýho pamatováka:D). Takže jsem se učila – pozor! Těžká matematika – skoro měsíc.

Abych Vás zasvětila do svého způsobu učení je nutné zmínit, že jsem naprosto šílený plánovač.
Nejprve jsem si tedy rozvrhla celý měsíc, který jsem rozdělila na týdny a do každého týdnu se rozhodla nacpat určité kvantum témat. Například týden první jsem začala centrálem, neboť se mi zdálo hrozně příjemné (takové to příjemné chvění v podbříšku, když se jdete učit CNS, ach♥), že ho mám ještě jakžtakž zabudovaný někde hluboko mezi ostatními informacemi v mé hlavě.
Další týden pak zahrnoval orgánové soustavy – vždycky po jedné na jeden den (například v úterý jsem horko těžko rozdýchávala systém dýchací, ve středu mi z něj pak bylo zle, tak přišel na řadu tematicky trávicí apod.). Takto jsem se v depresi došourala do třetího týdne, kde mě čekala stará dobrá lebka, kosti a svaly ze zimy a zas a znova CNS.
CNS můžete dělat třeba milionkrát a stejně v něm objevíte neustále nové a nové informace. Jako by se tam ta jádra mitoticky dělila nebo co. (To se ti to vtipkuje, když už to máš z krku Betty, co……)

Na kompletní opakování jsem měla asi 8 dní. S tím že oko, ucho a peritoneum jsem s nohama nahoře odkládala tak dlouho, až se mi v diáři po asi desátém přepsání objevily někde tři dny před zkouškou. Pokud si myslíte, že jsem se je tím jedním přečtením naučila – tak to zcela upřímně a jednoznačně ne!

Poslední den na mě pak dolehla opravdu velká krize. Vstala jsem s pocitem, že nic nevím, že si nic nepamatuji a že to, co jsem si pamatovala už jsem tutově zapomněla. Ráno jsem si ještě stihla projít hlavové nervy, dráhy mozečku a hned posléze upadnout do obrovské a hluboké deprese.
Nejsem moc depresivní člověk. Ale když už depresi dostanu, tak zahrnuje události z minulých 10 let, deprese mých přátel a smutek z dění ve světě. K tomu všemu se navíc připletl fakt, že si Rachel uvědomila, jak moc miluje Rosse z Přátel a já tak bulela jako želva celý den.
Vlastně jsem se dostala i do toho stavu, kdy si absolutně vyčerpáte slznou zásobu (vidíte, však ani nevím jestli je to doopravdy možný, protože jsem se to podělaný oko nenaučila) a jen v sedě hekala nad svými výpisky. Naštěstí pak přišel ten báječný moment, jako po každé mé depresi! Moment odhodlání! Moment, kdy jsem se rezignovaně rozhodla, že já si přece vytáhnu tu jedinou trojkombinaci, kterou věřím, že nějak umím a prostě to zvládnu.

Otázka 47! Převodní systém srdeční, hrtan a III. mozková komora.
A tak jsem šla plná odhodlání ven načerpat trochu sil a po návratu ulehla zcela zničeně do postele.

Než se pustím do popisu zkoušky samotné, zmíním ještě materiály, z kterých jsem vycházela.
Čihák 1,2 je tutovka! K němu jsem pak navíc využívala i Memorix, který mi vyhovoval hlavně tím, jak stručně a jasně mi některé složitě popsané informace z Čiháka překládal.
Co se týče CNS, setkala jsem se s převažující hromadou názorů, že Čihák 3 je na něj naprosto šílený. Já na něj ale byla zvyklá a upřímně mi vyhovoval. Člověk v něm akorát musel najít systém a zvyknout si na přeskakování mezi kapitolami. Úplný základ (a dovolím si říci, že i zcela dostačující) ale získáte jednoznačně ze skript Minimum CNS (myslím, že je ke stažení i na ulož.to).

Zkouška!

Zkouška se skládá ze dvou částí. První část zahrnuje písemný test, který musíte absolvovat minimálně na 12 bodů (z dvaceti). Jestliže test při prvním pokusu nenapíšete, jdete domů bez ztráty pokusu. Jestliže jej nenapíšete podruhé, jdete domů se ztrátou jednoho pokusu a příště už jdete přímo k ústní. (Ne, neptejte se mě, jaký to má smysl. Nevím).
Test je rozdělený na dvě části. V prvních 10 otázkách hledáte jednu správnou odpověď, v druhých 10 pak jednu špatnou – zde si dejte opravdu pozor na takové to slovíčkaření!

Vzpomínám, jak jsem s vykulenýma očima seděla nad testem a pomalu se začínala těšit domů. Spolužáci vstávali ze židlí, vybíhali ze dveří a usměvavě postávali před učebnou, mezitím co já už zcela zoufale tipovala poslední otázky. V ten moment jsem si řekla, že jestliže zvládnu test, zvládnu už opravdu všechno.
Když si nás poté po jednom volali asi po půl hodině pro rozsudek a já s křivým úsměvem nakráčela před pana docenta a na jeho otázku: „tak co myslíte?“, odpověděla něco jako: „No… doufám“, nemohla jsem se víc radovat, když mi oznámil, že mám bodů přesně 14 a že si tedy za chvíli vytáhnu otázku.

Neměla jsem strach. Přesně jsem totiž věděla, že si vytáhnu otázku číslo 47 a celé to nakonec dopadne víc než dobře.
Natáhla jsem pravou ruku, s úsměvem vytáhla kartičku a…

Byla tam…

Arteria Maxillaris. 59.

Ať jsem kartičkou otáčela jakkoliv, z 59ky byla pořád 59ka. A zubařská tepna se na mě smála a těšila se z mých rozklepaných rukou.

Víte, člověk by řekl, že když jste zubař a vytáhnete si zubařskou otázku, je to něco jako výhra. NE! Alespoň v mém případě ne!
Jediné, co se mi na potítku honilo hlavou byly totiž ty otravné řeči typu: „Caaajk, to si vybavíš všechno“ a nebo „Ach ano! Maxilárku musíte umět i když Vás probudím o půlnoci.“
V ten moment se mi beze srandy spletly všechny její větve dohromady a já byla v neuvěřitelné kaši.
Abych se alespoň trochu uklidnila, vrhla jsem se na otázku druhou – popis ledviny a třetí – dráhy mozečku.
V posledních pár minutách jsem se ještě rychle vrátila k maxilárce, snažila se ze sebe vyždímat naprosté maximum a sklesle kráčela na místo rozsudku.

Bože, nebudu Vám lhát. Maxilárka byl naprostý propadák. Zkoušející se mě neustále na něco ptal, sledoval, jak jsem vymletá a k tomu navíc klidně třeba dvě minuty nehnutě a mlčky čekal.
Čekal, čekal, čekal a čekal, poté prohodil něco jako: „Ach, to zubař ale musí vědět“ a zase čekal.
Můj mozek stávkoval. Měla jsem pocit že už ani spolupracovat nechce. Těšil se domů, domů do postele. A já s ním. A tak mi jen oči kmitaly po místnosti, hledaly odpovědi, zatímco mý horní řezáky se nervózně kousaly do spodního rtu a já tak vypadala jako bych se ho naprosto zfetovaná snažila sbalit.
Ale on čekal. A čekal. Než jsem ze sebe vysoukala alespoň něco. Když jsem si pak úspěšně vzpomněla na všechny větve a zodpověděla alespoň polovinu jeho otázek, zděšeně se podíval na hodinky, zjistil kolik času už se mnou zadrbal a vrhl se na ledviny.
Ledviny probíhaly docela hladce. Teda až do té chvíle, než se mě zeptal, kolik jimi proteče za jednotku času krve a já řekla zcela hrdě: 5 litrů za minutu.

V životě jsem snad neviděla nikoho více v šoku.
„5 litrů?! Za minutu?!“
„Ano, jsem to četla,“ stála jsem si za svým.
„Ach! Kolik máme v lidském těle krve?!“

A bylo to tady. Opět jsem tam nehnutě seděla a co víc, neodvážila si ani tipnout.
Nevím, jestli jsem si v tu chvíli mohla přát báječnější přísedící než tu, která tam seděla a buď na někoho šikovně zamávala, nebo mi nenápadně naznačila číslo pět.
„Hm, p-pě-t-ttt.“
„Ano, pět. Takže! Ledvinami proteče za minutu 1/5 z celkového množství krve. To tím pádem máme?“
„Doprdele“

Taková katastrofa. Maturovala jsem z matiky. Maturovala jsem za jedna. Ale v ten moment jsem nevěděla ani kolik je jedna plus jedna. Natož nějaký zlomek.

Když si tedy po mém brblání ve stylu: „takže jedna polovina je 2,5, takže to máme… hm, to máme…“ odpověděl nakonec sám, v rychlosti přešel k otázce poslední. A ani mě už tolik netrápil.

„Ta první otázka. To nevím tedy. No. Tak. Píši. E“

E!!!!!!!!!!!!!!!

„Z ledvin D, z mozečkových drah C – celkové hodnocení tedy za D!“

Upřímně, ale upřímně jsem myslela že mu v ten moment políbím nohy.

Když jsem s bušícím srdcem vyletěla z učebny a přes celou školu zařvala do telefonu: „Máám toooo! Kur*a mám tooooo!“ cítila jsem upřímné štěstí.

V životě by mě nenapadlo, že budu psát o své naprosto příšerně odvedené zkoušce článek. Ale víte co? Je důležité Vám ukázat, že i když jste v naprosté kaši a víte hodně velké kulové, tak se Vás nebudou snažit ihned potopit. Moc dobře ví, jak těžké to pro Vás je. Moc dobře ví, kolik času jste tomu věnovali a jak nervózní z toho jste.

Nikdy se nenaučíte všechno. To je důležité si uvědomit!

Ale věřím, že budete mít neskutečně šťastnou ruku a vytáhnete si tak, že to nakonec celé zvládnete.

Držím Vás pěsti!

A hlavně! Nenechte ať nad Vámi anča zvítězí. Zvítězte vy nad ní.

Vždyť je to jenom ANATOMIE!

MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT

3 komentáře

  1. Odpovědět

    Ren

    Květen 21, 2018

    Spominam si, ked som ja drala Cihakov. 10 rokov dozadu. Bola polka juna a ja som nemala este ani jednu skusku, lebo vyse mesiaca som sa ucila anatku. Stale si na to pamatam, ako keby to bolo minuly rok 😃 dokonca aj presne viem, co som mala oblecene na skuske. A tiez som sa v jeden den nervovo zrutila, ze nic neviem. Ten den som stratila a vynechala som svaly predlaktia a n. vagus. nastastie som si to nevytiahla 😉

  2. Odpovědět

    Míša Šislerová

    Únor 5, 2018

    Taky jsem se pobavila 😀 😀 mě čeká teď v letním, ale doufám, že to nebude nic hroznýho 🙂 je za 3 kredity a jsem na zdravotním labortantovi, tak se nehodlám stresovat předčasně 😀 super, že jsi to zvládla!! 🙂

    WantBeFitM

  3. Odpovědět

    Anonym

    Únor 3, 2018

    Tak takto som sa už dlho nezasmiala 😂 celý článok som tŕpla s tebou ako tá skúška vlastne dopadne 😅 zaujímalo by ma, či máte aj vy zubári ako predmet pitvu ?

OKOMENTOVAT